Časy se mění, co bylo není. Zní to trochu nostalgicky, ale je to pouhé konstatování reality. Po delší době jsme se totiž dostali na Chodské slavnosti a ta obrovská změna nás doslova zahltila. Stánek na stánku ve dvou řadách přes celé rozlehlé náměstí i v přilehlých ulicích, obrovské (doslova) množství lidí, všude ruch, fronty u stánků s jídlem (patřičně předraženým), zájem o chodské koláče, keramiku, výrobky ze dřeva, ručního papíru i polodrahokamů, písničky, turecký med, stylový textil. A do toho v průjezdech pod podloubím kolem celého náměstí vietnamské prodejny zastiňující skromnou prodejnu Chodovie.

Ale my jsme se vydali hledat Chodsko našeho mládí, Chodsko krojů, písniček, koleček, dudácké muziky, poudaček. A našli jsme se - na pódiu pod Chodským hradem. Byly to pořady, na něž se tak hned nezapomíná. První nazvaný S písničkou se nestárne byl věnován životním jubileím muzikantů Konrádyho dudácké muziky (samozřejmě včetně a hlavně jubileu Tondy Konrádyho), jejich sólistů a hostů. Tady jsme ještě slyšeli nezaměnitelné chodské nářečí, nestárnoucí věčně mladé písničky a navíc tu byli manželé Kapicovi, sestry Kuželkovy, zazpíval nám Vašek Švík, vzpomněli jsme si i na píštělky Baiera a Pikharta, setkali jsme se s panem Nejdlem atp. Co jméno, to "chodská celebrita".

Velice nás potěšil i pořad Líná huba, holý nechčestí - setkání vypravěčů a zpěváků za doprovodu vynikající Domažlické dudácké muziky. Oba pořady zaštítěné charismatickou osobností Zdeňka Bláhy a s vkusem a šarmem uváděné Věrou Rozsypalovou se svou nápaditostí a vazbou na diváky vymykaly běžným pořadům festivalu. Nelze opomenout ani Dudácké štandrle v režii Mrákovského souboru i zdařilý hlavní pořad v neděli odpoledne.

A tak jsme se potěšili především muzikami, kterých se na Chodsku urodilo bohatě, a to muzik výborných a muzikantů s pusou dobře proříznutou a s humorem laskavým i peprným. Tady ty chodské struny zněly naplno. Je zajímavé, jak umí muzikanti i zpěváci čerpat nejen z bohatého odkazu, ale i ze současných zkušeností a poznatků. Tady v těch skupinách ještě žijí barevné chodské kroje, které z ulic už takřka vymizely. Viděli jsme i mladou a tu nejmladší zálohu, které to velmi nadějně hraje a zpívá.

Ale přeci jenom si musím postesknout. Tance bylo nějak pomálu. Sem tam nějaké to otočení, kolo, kolečko, ale kde je ta dravost tanečníků minulých let? Vzpomínám si, jak nám tanečník a muzikant "blahé paměti" Olda Královec vždycky klady na srdce: Chodové, když zpívají, tak na nich musí být vidět, jak už se třesou na tanec a když tančí, tak už je pusa svrbí, aby si zazpívali. A tak jde písnička a tanec a tanec a písnička jako nezastavitelný vodopád. Samozřejmě k tomu patří i živá gestikulace. Že by se ta nová generace neuměla "odvázat"?

V tom neuvěřitelném mraveništi lidí, věcí, stánků jsme to svoje Chodsko tedy našli a to u Postřekovských, Mrákovských i Domažlických. Díky za ně. A díky i pořadatelům za ten svěží doušek.